neděle 10. května 2009

José nepřijel

Za chvíli přijde Juan.
Kolik má tahle díra sakra obyvatel?

Nemít čas blogovat pravidelně (protože žijete, přece!) má tu nevýhodu, že prostě jednoho dne dojdete k závěru, že už je toho tolik a hlavně tolik toho, o čem víte, že byste psát neměli, ale přitom strašně chcete, že by bylo lepší toho nechat a místo toho o tom napsat knihu. Ale protože já vím, že tu knihu nikdy nenapíšu, nezbývá mi, než se smířit s tím, že čtenářům prostě můžu nabídnout jen útržky vytržené z kontextu, které stejně nikdy nepochopí tak, jak je chápu já. Ale kdybych tu knihu přece jenom někdy napsala, jedna z jejích hrdinek určitě bude mít jednoho sevillského milence na jednu noc, kterého potká jednoho čtvrtečního večera v jednom italském baru v centru Madridu. Milenec se bude jmenovat Juan, bude si dělat doktorát z fyziky a do baru bude jezdit na motorce preventivně rovnou se dvěma helmami (hlavní hrdinka by samozřejmě nočním Madridem nikdy nejela na motorce bez helmy). A potom to bude tak strašné, že hrdinka, zatímco bude pozorovat sbírku fyzikálních publikací, například Úvod do kvantové fyziky, bude uvažovat, jestli se má smát nebo brečet.

No a včera večer jsem už už myslela, že s flaškou vína napíšu příspěvek o depresivních sobotních večerech, protože LinG se vrátila unavená z Toleda a McBealové nebylo dobře, takže ani jedna nechtěla přijmout Indiánovo pozvání na fiestu de casa u tajemného Itala z Grazie, který mu řekl, ať nás pozve. Já už jsem chtěla jít jenom proto, abych věděla, kdo je ten Ital. Nakonec se ale McBealová vzpamatovala a vyrazily jsme společně. Zjistila jsem, že Itala znám akorát tak z fotek, stejně jako všechny ostatní. A že si na ten jako že Západ asi nezvyknu. Protože i kdybych rozuměla, jako že když mluví deset lidí najednou, tak prostě nerozumím, tak se nenaučím překřičet ostatní, když chci něco říct, a hlavně mě prostě nebude bavit říct dvacetkrát svoje jméno, které si nikdo nebude pamatovat, uslyšet dvacet cizích jmen, která si stejně nebudu pamatovat, a celý večer si vyměňovat zdvořilostní fráze plus dotazy, odkud jsi a co studuješ. Případně se ještě nechat označit erasmáckým stigmatem. Protože tady narozdíl od Čech opravdu být erasmák rovná se stigma. Protože... jak vypadá pro Španěla Erasmus, když přijede do Olomouce:
Někdo ho vyzvedne na letišti a automaticky dostane ubytování na koleji. Na té lepší. Ukáže se na první přednášce, aby se představil, a pak na poslední, aby dostal podpis do indexu. Mezitím propaří stipendium, protože i když to jeho je menší než naše, v porovnání se Španělskem u nás má poloviční náklady. Má problémy vyhazovat z postele Češky, co mu tam nepřetržitě lezou. Nadšen odjíždí domů.
Jak vypadá Erasmus pro Čecha, když přijede do Španělska:
Dotáhne kufry na hostel a začne si hledat ubytování. V mnoha případech si majitel bytu myslí, že ty blbečky z Afriky přece není těžké natáhnout. Potom chodí do školy a překračuje limit půjčených knih v knihovně, protože nerozumí tomu, o čem se mluví na přednáškách, a musí z toho udělat zkoušku nebo napsat práci. Když pivo zrovna nestojí čtyři eura, koupí si ho. Češky vyvětlují Španělům, že fakt, že jsou z Čech a na Erasmu, automaticky neznamená, že se s nimi vyspí.
Ostatním Erasmákům "ze Západu", stejně jako Španělům přijde divné, že někdo nejde každý den pařit, nebo se nejede za dvě stovky s ESN opít na Ibizu.
Kamarád z ESN nám popisoval, jak to vypadá, když je někdo ve Španělsku na Erasmu na rok: první semestr je šest dní v týdnu na fiestě a do školy se staví jednou za měsíc. Druhý semestr chodí s kruhy pod očima a stěžuje si, že ho vyhodili od většiny zkoušek a táta mu přestal posílat peníze. A jim to přijde úplně normální. Je to přece time of your life, ne?

Takže z fiesty jsme odešly asi v jednu, protože jsem usoudily, že když teď ještě zkusíme O'Connel v centru, tak odtamtuď aspoň víme, jak se dostat na noční autobus. U východu jsme potkaly Němce z Grazie, co si nemůžu zapamatovat, jak se jmenuje, který se nás ptal, proč jdeme tak brzo a že za chvíli přijde Juan. Což je přece super! Takže jsem zrychlila krok na metro, protože odcházet bezprostředně poté, co tam přijde Juan, už by bylo mírně trapné.
V O'Connelu bylo plno a zakouřeno, takže jsme se vydaly bloumat zpátky na Sol. Cestou jsme potkaly Marca, druhého majitele Grazie. Zapadly jsme na churros s čokoládou, ačkoliv obvykle se tam chodí asi tak o tři hodiny víc ráno. Pak jsme si u Číňanky koupily pivo a na Calle de Arenal McBealová prohlásila, že by nechtěla potkat Brazilce. Brazilec je jeden Brazilec, ale na popis milostného života McBealové a LinG bych si musela založit další blog. Za dvě minuty jsme potkaly Brazilce. Zabočily jsme. A potkaly jsme Itala z Grazie s dalšími Italy. Ještě nám zbývalo potkat jenom druhého Itala a Mexičana od LinG.
Můžete mi vysvětlit, jak lze ve čtyřmilionovém městě za dvě hodiny potkat tolik lidí, co potkat nechcete?

9 komentářů:



  1. Jestli napíšeš knihu, koupím deset výtisků a budu rozdávat známým. Jestli ne, budu slintat zde. Protože si vážně slečna, která umí psát, vpodstatě bez ohledu na matérii, z které to sepíše.

    OdpovědětVymazat
  2. To proto,

    že Murphyho zákony fungujou...

    OdpovědětVymazat


  3. protože tak strašně nechceš, že ano...obráceně to ale bohužel většinou nefunguje

    OdpovědětVymazat


  4. Hlasim se o tu knihu, beru patnact kousku!

    A potrebuju prosim prosim kulturni radu zcela off topic: daji se v tehle zemi (esp) koupit jogurty po 1 kusu, nebo musim vzdycky najit dalsi tri lidi to share? (do lednicky to na caminu jaksi dat nemuzu ;)

    OdpovědětVymazat


  5. Já to snad fakt budu muset napsat, abych si nahrabala;o)

    Lio, s jogurty jsi mě dostala - já je nekupuju, ale spolubydla jo a je fakt, že vždycky si nese celej balíček. Ale třeba takový ty barevný, dětský, co jsou normálně po čtyřech, jsem viděla i rozebraný, ale ty ostatní vždycky v páru. Ale třeba pivo koupit zvlášť jde;o) I když já si stejně vždycky beru všechno šest;o) Asi nezbyde, než to zkusit, uvidíš, co ti u pokladny řeknou.

    OdpovědětVymazat


  6. :) predvcirem jsem kdesi in the middle of nowhere dostala 1 jogurt - za euro :D... ale nasla jsem si spolupoutnika, co se mnou jogurtuje, takze good...zdravim z burgosu :)

    OdpovědětVymazat


  7. Jé, v Burgosu jsem kousek camina šla (asi dvacet metrů;)). Nebylas náhodou kolem západu slunce u řeky? To světlo tam bylo naprosto neuvěřitelný!

    OdpovědětVymazat


  8. To je teda budeš muset napsat, jinak si asi hodím mašli (to jen takový drobný nátlak). A radši jich napiš víc, ať máme co číst. Věřím, že zážitků máš hodně a před náma se stydět nemusíš;o) Což mi taky připomnělo, že bych odkaz na tebe dala kamarádce, ať si taky počte. Hm, snad to zase nezapomenu.

    OdpovědětVymazat


  9. Verim, budu se muset vratit jako normalni turista = na caminu clovek spoustu veci jaksi nestihne, jak pecuje o zakladni potreby. Ale videla jsem aspon katedralu, tedy zevnitr...

    OdpovědětVymazat