Jedno z bloggerských desater určitě říká „Aspoň jednou za půl roku postneš na blogu nějakou řetězovku.“ Dodržuju to asi jako přikázání „Nesesmilníš,“ ale tentokrát jsem Dewberry slíbila, že by to mohlo vyjít, protože jsem si dala závazek, že do konce listopadu dopíšu esej, to znamená, že budu radši dělat cokoliv jiného. Ale… Ráda bych tu teď uvedla nějaký časový údaj, kdy naposledy jsem měla práci do školy hotovou dva týdny před jejím deadlinem, ale zjistila jsem, že nikdy, takže radši přejděme k těm otázkám z řetězovky od Dewberry:
1. Máš nějakou (a pokud ano, tak jakou) slabůstku, kterou bys raději neměl/a? Jídlo, které ti chutná, ač bys ho neměl/a jíst, hudba, která se ti líbí, ale stydíš se za to, film, herec apod.?
Z vyjmenovaných typů slabůstek nevím, jestli je nějaká natolik vážná, abych o ní prohlásila, že bych ji raději neměla. Nicméně co se týče jídla, mám jednu úchylku – oschlou šunku. Lidem se z toho dělá špatně, ale nechte někde přes noc šunkové chlebíčky, a pokud se k nim ráno dostanu jako první, všechny budou oholeny. Někdy naschvál nechávám v lednici balení se šunkou otevřené, aby okorala rychleji.
Co se týče těch jídelních prohřešků, tak nejsem moc na sladké. Asi by mi nedělalo problém žít bez čokolády. Kdybych na jeden zátah snědla tabulku čokolády, tak se asi spíš pobliju, než že by to ve mně uvolnilo nějaké endorfiny nebo mě to vytáhlo z depky. Spíš, než že bych doma musela mít zásobu sušenek, tak si občas koupím třeba kvalitní pralinky nebo se stavím na dort do kavárny u fakulty. Ale zkuste přede mě položit chipsy… Nebo pizzu. Pizzu. Pizzu. Nevím, jestli se pizza stala mým nejoblíbenějším jídlem (hned po bramborové kaši samozřejmě) na základě vztahu s italským Restaurátorem anebo už předtím. Každopádně se musím velmi držet – hlavně proto, že nejlepší pizzerii ve městě mám pět minut od bytu. Mimochodem, už dvakrát jsme se spolubydlícími byly na pokraji toho, že si tu pizzu z ulice vedle necháme dovézt. Zatím tam jedna z nás vždycky došla. Včera jsem se k tomu ještě o krok blíž přiblížila s Hostujícím profesorem (který má stejně jako já rád pizzu se salámem a taky má problém sehnat někoho, kdo ji bude jíst s ním – proč všichni chtějí pizzu se šunkou?). Přemýšlela jsem, že bych si půjčila Rebečiny berle, aby pak nebylo tak trapné, až mi tu pizzu budou předávat. Nakonec jsem ale zase vyměkkla a objednali jsme pizzu jinde.
2. Kdy jsi naposledy udělal/a dobrý skutek, a jaký? Mirkové Dušínové sem.
Držela jsem hubu. Ne že by to byl dobrý skutek, který by pomohl někomu jinému než mé karmě. Ale vřelo to ve mně strašně a měla jsem příležitost si pěkně postěžovat, svěřit se, jak se ke mně lidé chovají nespravedlivě, a nechat se s větší či menší upřímností poplácat po zádech, jak statečně to snáším. Až by mě to přešlo, pravděpodobně bych cítila výčitky svědomí, že jsem ventilovala něco, co mělo zůstat mezi dvěma lidmi. Možná tohle povznášení se budu praktikovat častěji.
3. Co děláš, když nemůžeš usnout?
Obvykle propadám řešení existenciálních otázek a následně depresi. V bytě ve studijním městě nemám problémy s usínáním. V rodném městě jsem insomnii částečně vyřešila přestěhováním postele a tím, že tam jezdím málo. Ale bylo období, hlavně, když jsem tam trávila víc času, kdy jsem se ze sedmi nocí vyspala až tu sedmou, protože tělo už nemohlo. Popřípadě jsem nespala v noci, ale chodila jsem si lehnout odpoledne. Obvykle to probíhá tak, že si jdu unavená lehnout. Zaberu a následně se vzbudím a zjistím, že jsem spala asi dvacet minut. Potom hodinu nemůžu usnout, zabírat začnu kolem druhé a tak do čtyř do rána se budím co dvacet minut. Mezitím se mi zdají depresivní sny.
Poslední dobou se mi to stává méně často, ale naposledy ze čtvrtka na pátek, kdy ale z rodiny nespal nikdo. Pořádně jsem usnula o půl šesté poté, co se mi ve snu zjevila herečka, která hrála jednu z hlavních rolí na představení, na kterém jsem byla ve středu. Místo nohou i rukou měla protézy a na hlavě helmu, stála u mojí postele a koukala na mě.
4. Kdy jsi byl/a naposledy na řetízkáči?
Když jsem byla malá, nechodili jsme na poutě a do cirkusu, protože táta obojí nesnášel a atrakce na pouti se mu zdály nebezpečné. Obojí jsem si samozřejmě jednou vydupala. Na pouti jsem šla na autíčko, které jsem neuměla řídit, takže celou dobu jsem s ním stála uprostřed dráhy a ostatní děcka do mě narážela. Už jsem pak na pouť nikdy nechtěla. V cirkusu jsem se dvě hodiny pronudila. Navíc tam smrděla sloní hovna. Tatínek měl pravdu.
Ale když mi bylo asi dvanáct nebo třináct, babička mě vzala na dovolenou do Itálie a šly jsme do zábavního parku. Asi jsem si nějak potřebovala kompenzovat dětství – nezajímala mě horská dráha ani centrifuga, ale strávila jsem asi dvě hodiny vozením se na řetízkáči. Během většiny jízd jsem tam byla jediná. (Jinak z návštěvy zábavního parku si ještě vybavuju, jak moje jazykově vybavená babička sháněla potravu – přistoupila k okénku s rychlým občerstevním a se dvěma prsty zvednutými do véčka zřetelně pravila: „Pizza Margherita – dvakrát.“)
5. Jaké místo, které jsi navštívil/a, ti vyrazilo dech (v dobrém slova smyslu)?
6. Kolik znáš osobně lidí, kteří mají narozeniny ve stejný den jako ty? Mají s tebou něco společného?
Nikoho. Zato jsem zjistila, že skoro všichni muži mého života, včetně otce, jsou narození v říjnu. Takže Váhy. Můžu o astrologii pochybovat, jak chci, ale tohle prostě nemůže být náhoda. Mají spoustu úžasných vlastností, ale zkuste z nich dostat nějaké vyjádření. Třeba jestli si objednáme pizzu a odkud. Nebo jestli si mám koupit letenku a těch několik tisíc kilometrů přiletět. Ale tak u třetího už se s tím naučíte docela pracovat.
7. Přineslo ti blogování nové přátele?
Jo. I když jsem opatrná s použitím slovo „přítel.“ Minimálně jsem ale díky blogování osobně potkala spoustu zajímavých lidí. S některými jsem se viděla jenom jednou, s jinými se scházím pravidelně doteď a jiné bych ráda někdy poznala.
Minulý týden mi poslala sms ex-bloggerka guano z bloguje.cz. Naposledy jsme se s ní viděla myslím tak před čtyřmi lety. S jinou ex-bloggerkou, kretkou, jsem s ní tenkrát velmi intenzivně řešila Lektora. Jednou u mě dokonce přespala. Potom jsme obě začaly blogovat míň a nakonec na sebe nějak ztratily kontakt. Ale hodně mě potěšila, že se sama od sebe ozvala. Dala jsem jí adresu nového blogu. Akorát se pak zeptala, jestli stále občasně souložím se Španěly, a když jsem jí osvětlila současnou situaci, už neodepsala, tak sem možná radši nepřijde:D
8. Co jsi dělal/a přesně před rokem (tedy 29. 11. 2011)?
Na starém blogu mám zápisek z 12. listopadu, kde řeším, že jste mě nikdo neupozornil na to, že píšu „pokudivu,“ a potom až ze Silvestra, kde shrnuju, že mám nový titul, nové běžecké boty a nového milence. A vyrážku.
Nicméně 29. listopadu to bylo něco přes týden, co jsem si vytáhla z bazénu Hostujícího profesora, takže předpokládám, že jsem myslela na naše poslední setkání, představovala jsem si to příští a posílala jsem si s ním třicet smsek denně.
9. Žiješ takový život, jako sis představoval/a před deseti lety?
Nevím, co jsem si představovala, když mi bylo patnáct. Jestli vůbec něco. Ale jelikož přibližně od páté třídy si svůj život buď veřejně nebo soukromě (a v současné době obojí) zapisuju, tak mám u sebe náhodou deník, který jsem psala před těmi deseti lety. V roce 2002 světem hýbalo především to, že jsem nesnášela svoje spolužáky na základce, hádala jsem se se svojí nejlepší kamarádkou, chodila jsem na x-chat a na srazy x-chatu a ti lidi mi připadali strašně cool, řešila jsem prvního kluka, který ve mně konečně vyvolal nějaké emoce (v mé nejlepší kamarádce taky, i proto jsme se hádaly), dosáhla jsem malého vítězství nad obávanou učitelkou hudební výchovy a přestala jsem dělat karate kvůli něčemu, co pak ovlivnilo můj vztah ke sportu na dalších pět let, a barvila jsem si vlasy na fialovo.
Nemyslím si, že bych v tu dobu uvažovala tak daleko dopředu. Moje představivost se omezovala tak maximálně na týden až rok dopředu – jestli si od Aleše nechat sundat podprsenku a kam na střední. Jestli jsem si ale v tu dobu představovala, že zažiju to, co jsem během těch deseti let zažila? Ne:)
10. Jaká křivda se ti přihodila za poslední měsíc? (jen se hezky politujme)
Mám dojem, že žádná. Protože jsem se povznášela, že jo. Spíš jsem si na nějaké křivdy zavzpomínala. Třeba se spolužačkou, která místo mě odjela na pracovní stáž. Na místo, které jsem jako první z katedry zařídila já a pravděpodobně tam pojede úplně každý kromě mě. Pracovní stáž mi v podstatě nevyšla třikrát. Z toho naposledy už jsem měla i schválené stipendium, jenže se změnil studijní řád, jehož podmínky jsem nesplňovala. Jak jsem později zjistila, splňovat jsem je mohla, kdyby jistá vedoucí katedry nebyla líná poslat jeden e-mail. Když mi stáž nevyšla potřetí, v podstatě jsem se už ani tolik ukřivděná necítila – zaprvé proto, že jsem už jsem byla otupělá, a zadruhé proto, že to bylo v době, kdy jsem zjistila, že ten kurz s Hostujícím profesorem nebude jen semestrální, takže svým způsobem to trochu byla kompenzace. Obrečela jsem to ale napoprvé, kdy jsem hrozně potřebovala vypadnout z Čech, protože mě tady všechno dusilo, a stáž mi nevyšla kvůli vyhlášce, která ani nikdy nevstoupila v platnost. Jenže naše koordinátorka byla natolik akční, že mě na ni upozornila s předstihem, takže jsem stáž odvolala, abych tam následně za měsíc zase psala, že teda vlastně přijet můžu. Akorát že mezitím už si sehnali někoho z univerzity, kde nemají tak akční koordinátory, co se neřídí budoucími vyhláškami.
11. Existuje písnička, která tě dokáže rozplakat? Jaká?
Při správné konstelaci se umím dojmout i u písničky v reklamě na Merci. Naštěstí teď nemám televizi.
