čtvrtek 7. září 2017

Boj o Svatou zem

Buď víc Žid.


Včera jsem se konečně dostala k tomu, abych si přečetla únorové speciální vydání Reflexu o Izraeli: Největší příběh moderních dějin. V roce 1903 se Sionistický kongres dost zhádal nad nabídkou asi patnácti tisíc kilometrů čtverečních území v Ugandě, kde si Židé mohli založit stát. Odmítli. Na Svatou zem si sice počkali dalších pětačtyřicet let, ale dočkali se.

Já si poslední dva měsíce řeším svou soukromou Ugandu.

Přirovnání k Izraeli se mi líbí, protože jediný pohled, který je hezčí než pohled z Wádí David na izraelské stíhačky hlídkujícínad hranicí s Jordánskem, je pohled na Hanou. Jo, až takhle patetická já umím být. Dále následují samá klišé.

Dubnový rozchod s Hostujícím profesorem mě zanechal bez plánu B. Spouštěč v podstatě byla pracovní nabídka na Moravě, kdy jsem od Hostujícího profesora potřebovala definitivní rozhodnutí, které nepřišlo. Po rozchodu možná ještě nebylo pozdě se o tu nabídku ucházet, ale neudělala jsem to, protože jsem neměla rozplánováno, jak to prakticky udělat a co všechno mě to bude stát. Dneska už bych na ni odpověděla, i když před sebou vidím, co všechno je na seznamu ztrát. Dospěla jsem k závěru, že jediné smysluplné místo k žití je pro mě ve Městě, kde zavraždili posledního Přemyslovce.

Člověk by měl usilovat o to, aby byl jeho život smysluplný. Otázka zní, jestli můj aktuální způsob života, moje existence v Salónu republiky něco někomu přináší. Dalo by se říct, že můj přínos je to, že táta je rád, že jsem blízko, na druhou stranu ale, kdy jsem žila ve Městě, kde zavraždili posledního Přemyslovce, byla jsem schopná si s ním o něčem hodinu povídat po telefonu a čas jsme spolu trávili kvalitněji, když jsem do Salónu jezdila jenom na návštěvy. Teď se společně strávený čas často smrskává jenom na vzájemnou únavu neustále se opakujícími tématy, kdy jeden druhému tvrdíme, že jsme to přece říkali a ten druhý si to nepamatuje, a vzájemné nepochopení toho, co ten druhý vidí pod pojmem šťastný život.
Ani po víc než dvou letech zpátky v Salónu republiky jsem si nedokázala najít nic, co by mě naplňovalo. A pořád víc si myslím, že tady to ani nepůjde. Jako kdyby mi tady chyběly podněty. Impuls něco dělat. Nevím, jestli to může být lidmi, kteří jsou ve Městě, kde zavraždili posledního Přemyslovce, nebo jestli samotné místo může mít takový význam. A jaký vliv na to má fakt, že jsem tam strávila nejkrásnější roky života, které přišly po temné základce a šedivém gymplu, jenom je škoda, že v tu chvíli jsem si to neuvědomovala. V zásadě je to ale jedno, protože z Města, kde zavraždili posledního Přemyslovce se stal plán A.
Než se tak stalo, v květnu mě oslovila Ibalginová firma s trochu jinou pozicí, než na které jsem teď. V Praze. Než jsme se dohodli, už jsem věděla, že do Prahy nechci ani dojíždět, ani tam žít (ještě bych časem začala lajkovat statusy manželů Třeštíkových jako Tolstolobik). Nicméně mě to utvrdilo v tom, že by to šlo. Zůstat v oboru, který jsem nestudovala a kde jsem teď skoro dva roky. Následující dva měsíce mě utvrdily v tom, že by to šlo. V Praze. Co jsem aktivovala jobs.cz a LinkedIn, přijde mi co čtrnáct dní jedna zajímavá nabídka z Prahy, kterou přeposílám MVDr., která mi říká, že mezinárodní firma by se mi hodila do životopisu a proč to na dva, tři roky nezkusím. Ale dva roky na místě, kde být nechci, jsem strávila teď.

Z rozšíření akčního radia na Moravu ze mě zatím vyplynuly tři realizované pohovory: na jeden jsem jela sto třicet kilometrů a vzala si den dovolenou, aby mi nahlas přečetli moje CV a ujistili se, že opravdu nemám vystudovanou chemii. Na druhém jsem po dvaceti minutách svého zdůrazňování důležitosti ISO normy zjistila, že přítomná manažerka je ve firmě tři týdny a předtím pracovala v úplně jiném oboru, na který se norma nevztahuje. Takže na ten třetí jsem jela vyjednávat o Ugandě. Uganda na pracovním trhu je takový ten typ práce, co neurazí, ale nepotěší. Takový ten, co už jsem dělala a vydržela jsem to devět měsíců. Umím být přesvědčivá, když tvrdím, jak umím jednat s klientem. Umím. A zároveň mě to sere. Radši tepu dodavatele a buzeruju kolegy, že něco nedodržují, a distributorům říkám, že něco nesmí. Lákadlo ugandského zaměstnání spočívá v dojezdové vzdálenosti a penězích. Práce, která mi může usnadnit život a zároveň být potenciálním zdrojem frustrace. Ne že by mě už chtěli vzít, ale Ugand může být víc.

Nevěřím na práci snů. Ale věřím, že ta současná je ta, co bych chtěla dělat dál. A pak… na jednu z pražských nabídek bych potřebovala mít tak o pět let praxe víc a stejně mi zavolali. Další náborář z Anglie, který nerozuměl mému českému profilu na LinkedIn, neváhal zavolat ke mně do práce na centrálu a vyžádat si přepojení, aby si zjistil moje soukromé telefonní číslo. Což nesvědčí o tom, že bych v tom, co dělám, byla tak dobrá, ale o tom, že lidí v tomhle oboru zase tolik není. Jenže chce to trpělivost si na tu práci počkat.
A jedna z mých nejhorších vlastností je netrpělivost (to jsem si definovala na pohovorech při otázce: „A jaké jsou vaše špatné vlastnosti?“, což je skoro stejně dobrý jako: „A proč právě vy?“) (vztah s Hostujícím profesorem byl zřejmě výjimka, případně jsem si veškerou trpělivost vyčerpala na něm). Počkat si, jestli nějaké řešení nezafunguje. Připomíná mi to pohyby robotického vysavače, co jsem si nechala dát k narozeninám. Vidí světlé předměty, takže pozná překážku a nějakých pět centimetrů před ní změní směr. Tmavé předměty nevidí, takže do nich narazí a směr změní až potom. Nechci tím říct, že bych se vyhýbala překonávání překážek, to si nemyslím. Jenom nemám dost trpělivosti držet jeden směr. Pokud řešení nezafunguje hned, okamžitě aplikuju jiné. Proto jsme odešla z Města, kde zavraždili posledního Přemyslovce. Na účtu jsem měla na jeden nájem dopředu a nemohla najít pořádnou práci. Přitom jejímu hledání jsem se intenzivně věnovala ani ne půl roku. A peníze jsem si v případě nutnosti mohla půjčit od táty. Balička cigaret na tom byla podobně. V podstatě ve stejnou dobu, kdy já jsem si našla práci v Salónu republiky, u které jsem už po pár měsících věděla, že to není ono, si našla práci blízko Města, kde zavraždili posledního Přemyslovce, kde je doteď.

Nechci si připustit, že by tohle (snad) intermezzo v Salónu republiky nemělo mít nějaký smysl, a nenapadá mě jiný, než že mě přivedlo ke stávající práci. Jenže neudržet směr a osídlit Ugandu mě napadá vždycky, když:
  • Mě uprostřed noci nebo nad ránem vzbudí kanál. Na silnici, kam mám okna do ložnice, je vymletý kanál. Že mě vzbudí i to, že přes něj přejede osobní auto, je možná otázka mé antipatie místu (ale tramvaje pod okny mě nebudily), ale přejezd autobusu zcela objektivně roztřese skleničky ve skříni. Duc-duc. Jo, je to v řešení, ale než s tím město něco udělá, jestli vůbec, doufám, že už budu pryč.
  • Se podívám na víkendový program ve Městě, kde zavraždili posledního Přemyslovce a konfrontuji ho s víkendovým programem Salónu republiky, podle kterého si můžu ve výtvarné dílně městské knihovny vytvořit s dětmi záložku nebo strávit víkend s Harrym Potterem.
  • Se v Salónu republiky náhodou něco děje a já na to nemám s kým jít.
  • Většina lidí od nás z chalupy odjíždí na východ a já na západ.
  • Projdu v supermarketu kolem tvarůžků.

Potřebovala bych být víc žid. A Ugandu vzít až v případě, že bude Hitler ante portas.

32 komentářů:

  1. Já vzala Ugandu před devíti lety.
    A jsem v ní dodnes a už dávno nemeju hajzly.
    Mytí hajzlů, co mi změnilo celý život směrem, nad nímž žasnu v průměru několikrát týdně.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nejde o to, že bych Ugandu považovala za podřadnou práci. Už jsem ji dělala a dělala jsem ji dobře, jenže mě nebavila. To, co dělám teď, mě baví, jenže nabídek do Ugandy bude víc.

      Vymazat
    2. Čímž se dostávám k tomu, že Uganda může být ten potenciální zdroj frustrace. Nechce se mi zase za rok měnit práci, natož celý obor.

      Vymazat
    3. Nešlo o to, že by mytí hajzlů a natírání plechové haly byla podřadná práce, ale taky mě to zrovna moc nebavilo. :-)

      Vymazat
    4. Jo, ale chápu, že od mytí hajzlů se někam jinam v podniku do jiné profese pokročit dá, ale pokud už nastoupíš přímo na nějakou odbornost, tak už se moc nedá.

      Vymazat
  2. Žena s moly8. 9. 2017 8:16:00

    To jsem se přesně chtěla zeptat. Moje druhá otázka byla, jestli jsi měla na výběr, když jsi brala mytí hajzlů? Protože kdybych živila rodinu nebo to pro mě celkově byla existenční otázka, je Uganda skvělá práce.
    V tomhle ohledu se mi paradoxně sháněla práce líp s nezaměstnaností přes 7% a bez větších zkušeností kromě překladů.
    A ještě jedna věc kromě „bavit – nebavit“ – přece jenom jsem si zvykla, že v tomhle oboru se fakt v konečném důsledku ovlivňuje lidský život a zdraví, a tím pádem v tom vidím větší smysl, než když jsem se starala o to, aby měl chlápek v Texasu ve svém džípu včas plastové držátko na kelímek s colou.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Neměla. Jsem na výběr. :-)

      Vymazat
    2. A teď si představ člověka, co stráví půl hodiny vybíráním toaletního papíru.

      Vymazat
  3. Poslední Přemyslovec zesnul 13. 11. 1521 v Ratiboři (dnes Racibórzr, předtím Rattibor) ve Slezsku. Z Holomóca to tam budete mít přes Opavu kousek. Jeďte se tam podívat, je tam hezky (Slezsko je vůbec hezké, mnohem hezčí než Morava, a ta rozhodně není nezajímavá).
    A práce? To podstatné o ní stejně při výběru ještě nezjistíte. Tedy zda to vydržíte (i práce, o které si člověk nejprve myslí, že ho bude bavit, ho může neskonale štvát a rozhodit), zda vydržíte s kolegy, zda vydržíte s nadřízenými, zda Vám ta práce nezpůsobí vyhoření, neurastenii či jiné zdravotní poruchy...
    Dokud jste mladá, můžete zkoušet a přelétávat o jedné k druhé. Až budete starší, už to nepůjde. A až budete mít děti, nebudete si skoro vůbec moci vybírat, protože Vás spousta jiných okolností bude tlačit tak, že se svobodná volba staně ilusí. Teď ale ještě můžete vybírat. Každé tři měsíce jinde - ve zkušební době je snadné odejít.
    Olmütz bych také upřednostnil před Königgrätzem. A bez váhání.
    Milan

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ale to byl levoboček:o) Nicméně díky za tip, symbolicky bych to měla navštívit. Až budu zpátky.
      Jinak mezi námi panuje vzácná shoda – co se týče Olmütze a Königgrätze a toho, jak i ideální práci umí znepříjemnit kolegové a nadřízení. Nebo jak z blbé práce udělají místo, kam se těšíte. Ale už nesouhlasím s tím, že jsem zase tak mladá na několik kariérních přemetů, navíc téměř k jakémukoliv zaměstnavateli cítím určitou loajalitu a asi nechci někam nastoupit s vědomím, že to beru jenom jako přestupní stanici. Ale to si povíme, jestli budu za půl roku pořád v Königgrätzu, tak tváří v tvář kanálu pak morálka možná půjde stranou.


      Vymazat
    2. Jste mladá. Jste děsně mladá. Jste skoro dítě.
      Milan

      Vymazat
    3. Jenom mentálně a vzrůstem. Takže... a jo!

      Vymazat
  4. Občas se mi takhle v pátek přihodí, že ať dloubnu do koho chci, nikdo nemá čas. Jakkoliv si bez lidí poradit vcelku dokážu (ne, že bych doma lidí měl málo, ale většina z nich se mnou na pivo ještě nemůže), peklo těch situací je v tom, že z podstaty věci přichází výhradně tehdy, když člověk na nějaký ten společenský život má náladu.
    Žít někde, kde se do takových situací dostáváš pravidelně, je docela ošklivá tortura.

    A docela mě překvapuje, že máte v Salónu přes víkend takový mrtvo...

    OdpovědětVymazat
  5. Nejsem nějak extra společenská a kocouři taky pivo nepijou, ale čeho je moc nebo málo, toho je příliš! (To mi připomíná prohlášení jednoho s přemyslovské party: „Otec je přáním myšlenky.“ Pak je nemiluj).
    Že v Salónu chcíp, pošel nebo uhynul pes, není jenom můj dojem, říká to víc lidí, co mají nějaké srovnání. Vyhrává anketu o nejlepší místo k životu zřejmě proto, že v ní hlasují lidi, co tady nežijí.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kdo nepije pivo s námi, pije pivo PROTI nám!
      Milan

      Vymazat
  6. Čeho je, toho je. Takhle bych to podával, do toho se zamotáš snad jedině záměrně ;-) Ale v otci, co je přáním myšlenky, jsem zabloudil... :-)
    A neni v Salonu mrtvo prostě proto, že nevíte, co to ten pes vlastně udělal? Jestli se třeba nedá očekávat zlepšení, když se teď po Bělobrádkově erudovaném rozboru udělalo ve věci jasno.
    Já mám Salon rád. Je takový přiměřeně velký - normální město a přitom se tam dá všude dojít pěšky. Mi přijde. Navíc je dopravně hezky přehledný. I když jsem tam tuhle narazil na křižovatku, kterou mi nějaký domorodec někdy bude muset vysvětlit - při těch kvantech lidí, co tam znám, to asi někdy spadne na tebe :-) Ale jestli je to nejlepší místo k životu...(?)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Salón přijde hezký většině lidí, co tady nežijí, ale defakto jediné, co se tady dá dělat, je uchlastat se.
      Největší akce tady pro lidi jsou Slavnosti královny Elišky, kdy na náměstí přijede blondýna v historickým kostýmu na koni a prodávaj se tam pivo a klobásy.
      Město je stejně velké jako Salón. Někdy se mě lidi snaží přesvědčit, že kultura tam vypadá jinak proto, že je to studentské město. Ale tři čtvrtiny akcí, kvůli kterým tam jezdím, nejsou vůbec pro studenty, natož organizované studenty nebo univerzitou.

      Vymazat
    2. První věta mi bolestně připomíná penzion v Buxtehude, kde býváme ubytováni, když jedeme služebně do Říše.
      Hrozně malebný městečko. Ale z penziku je to k němu půl hodiny cesty ničím (protože ten penzion je v Buxte jen formálně, realita je taková, že stojí u takovýho divnýho satelitu, ve kterym neni ani trafika) a zas tak moc k podniknutí toho v něm vlastně taky neni. Takže tam většina lidí zabíjí čas čučenim na filmy s plechovkou Carlsberga v ruce. :-/ Strávil jsem tam půlrok a dost se toho přežral...
      Zas tak strašnej Salon snad neni, ne?
      Tak nebo tak, s Městem srovnání nemám - tam jsem byl jen v Zoo. Ale ta se mi dost líbila. Mám odtamtud fotku s nějakym dravečkem. Jestli to tam pořád vypadá aspoň tak, jako když jsem tam někdy před 12 lety byl, tak bych se tam asi ještě někdy docela rád podíval.
      Jo a párkrát jsem tam byl na nádraží. Ale tam jsem si žádný pamětihodný zážitky nikdy nepořídil.

      Vymazat
  7. V Salónu to není tak hrozný, tady se můžeš uchlastat i v hospodě.

    Přemyslovský zoo za dvanáct let, myslím, doznala jistých změn. Rozhodně tam můžeš krmit kozy a lamy, což vždycky byla moje oblíbená část.
    Salón nemá ani blbou zoo! A pletou si ho kvůli tomu se Dvorem Králové!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nějaký interakce se zvěří si tam pamatuju.
      Dost mi tehdy zaujalo, že tam měli docela nadivoko vystavený ptáky, kterým personál Zoo ošetřoval nějaký zranění a po vyléčení je snad pouštěli.
      Vzpomínám si na takovýho děsně nasranýho Krkavce, kterej se ohnal zobanem po nějaký holčičce asi tak ve věku mojí nejstarší. Naštěstí byla dostatečně daleko...

      Vymazat
    2. Z mladí si pamatuji, že ZOO je skvělé místo na rande. Vždy je tam o čem mluvit a není žádné trapné ticho. A když člověk zastihne nějakou zvěř na samém počátku reprodukčního procesu... (☺)
      Ovšem ZOO na Kopečku se mi nelíbilo. Navštívil jsem ho naposledy krátce po vstupu spřátelených vojsk a jsa zmlsán Lešnou a Ostravou velmi jsem se nad tím Kopečkem ošklíbal. Ale kozy a lamy a laně se tam mohly krmit už tenkrát. A už tenkrát mne napadlo, kdo je jednou sní, když je návštěvníci tak pěkně vykrmují.
      Milan

      Vymazat
    3. Dneska tam mají automaty na krmení, pytlíček za 10,-. Nevím, jestli tam mají spočítané množství na den, ale stejně by jim to asi nepomohlo, protože naposledy mi celý ten sáček z ruky vytrhla nenažraná lama.

      Na druhou stranu rande v zoo a sledování reprodukčního procesu s někým, s kým se to rande jinak zas tak nepovedlo, zadělá na slušné trauma.

      Vymazat
    4. Já v Zoo jednou randil. Dneska si gratuluju k tomu, že se to zas tak nepovedlo :-D

      Vymazat
    5. No já byl v mládí hodně "veselý" a povrchní (než jsem narazil na tu jedinou, babičku mých vnoučat). Takže ZOO byla fakt dobrá varianta, zvlášť když některá zvířátka svým chováním napověděla té dívce, proč tam s ní vlastně jsem.
      Být znovu mladý, zval bych holky na rande do ZOO ještě víc, než dřív.
      (Taky se mi osvědčilo zvát holky na rande do bazénu na plavání. Tím rázem odpadly všechny zamindrákované, s nimiž je stejně jen trápení. A člověk nikdy nekupoval zajíce v pytli.)
      Milan

      Vymazat
    6. Tak to bude vono, proč jsem furt sama. Já tahám chlapy na první rande na koupačku do rybníka. :-))
      A to byste koukali na tu škálu výmluv, ehm...

      Vymazat
    7. "Salón nemá ani blbou zoo! A pletou si ho kvůli tomu se Dvorem Králové!"

      V Salónu máte safari přímo v centru,
      https://www.selfici.com/cs/2016/05/krmeni-nutrii-v-hradci-kralove/
      Dovez páreček myšáků k nám,na soutoku Moravy a Bystřičky by se jim třeba taky líbilo.

      Vymazat
  8. To jsem zvědavá na pokračování!
    Na další pohyby vysavače.
    Na Ugandu nebo Hanou (to zní dobře)qwaaaqaa
    - jéé, to poslední slovo se mi napsalo samo omylem a taky nezní blbě. Líp než Uganda. I když záleží na tom, kam se dá popojít z Ugandy nebo jak se to tam vyvíjí a kdo tam je.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Z Ugandy se dá jít do Keni nebo Rwandy:o)

      Vymazat
    2. A třeba tohle je taky dobrá Uganda:
      http://www.buch.cz/

      Vymazat
  9. Tak po přečtení článku a komentářů musím říct, že můj pracovní život je jedna Uganda za druhou... Ale názor na Město máme stejnej, tak nějak cítím, že jinde bych žít nechtěla. I když to byla krátká období (rok, dva), kdy jsem si zkusila žít jinde, nikdy jsem neměla pocit, že by to kdekoliv bylo lepší. Ale zas musím přiznat, že nynější Uganda, vzdálená 40 km denního dojíždění, je asi nejlepší, co kdy byla (kromě krátkého období dvou měsíců vysněného a naplňujícího povolání - před nástupem do pozitiv a sociálních jistot Ugandy). Nicméně mě ani nenapadlo se jakkoliv z Města práci přiblížit, jsem ráda, že se můžu každej den vracet a sobotní rituál dopolední procházky Městem je nejlepší část týdne.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. 40 km od Města mi přijde pořád dobrá dojezdová vzdálenost.

      Nevím, jestli mi je poslední dobou rozumět, ta Uganda neměla být pejorativní. Nepředstavuju si dream job, jenom chci práci, kde nebudu jenom přežívat. Přitom kolem sebe vidím, že většina mých kamarádů (pokud nestudovali vyloženě nějaký specifický obor, který vždycky studovat chtěli) má prostě NĚJAKOU práci a to jim stačí. Ale pak vidím kolegy, co svoji práci milují. Tak aspoň něco mezi tím.

      Vymazat
    2. Však já to tak beru. Vždycky jsem si dokázala na těch místech, kterýma jsem prošla, najít něco pozitivního, kvůli čemu jsem to dělala celkem ráda. Ale celou svou pracovní kariéru (jestli se to tak dá nazvat) vím, že mě to prostě nenaplňuje a čím jsem starší, tím víc si to uvědomuju - že čas se krátí a že se taky může stát, že to, co jsem tehdy zažila ty dva měsíce, už nikdy nepotkám - a bojím se zároveň tomu jít vstříc. Protože ty sociální jistoty, no...

      Vymazat